C.W a mlčenlivej Snape - Osudové setkání

„Úžasné,“ vydechla zasněně vysoká štíhlá blondýnka stojící uprostřed Bradavického nádraží jako tvrdé Y. Poulila své překrásné oči na onu monumentální kamennou budovu, ve které měla prožít následující školní rok.
Asi po půl hodině se konečně vzpamatovala, popadla čtyři růžové kufry, oba fialkové baťůžky i svou lososovou kabelku a vydala se na hrad.

„Slečna d’Anjois se rozhodla nevyužít našich kočárů s testrály ani loděk. Vyjádřila přání dojít k hradu pěšky a trochu se seznámit s okolím,“ řekl Brumbál.
Severus Snape na něj znechuceně zíral. Tušil, co z toho vyleze.

A taky se nemýlil.

„Proto bych vás rád požádal, Severusi, zda byste nebyl ochotný na ni počkat u vchodu a provést ji po hradě."
„Kéž by tu trubku něco sežralo v lese,“ pomyslel si Snape.


--- v tu samou chvíli ---

„Na… puťa, puťa, puťa…“
Gabrielle se s nataženou rukou obezřetně blížila k zhnuseně se tvářícímu kentaurovi. Naštěstí si včas všimla, že se její taktika nesetkala s úspěchem, a tak se rozhodla ji změnit.
„Ťuťuťuťu…“
Kentaur napnul tětivu luku.
„Ne, počkej!“ Gabrielle vytáhla svou lososovou kabelku. Když ji kentaur uviděl, hrůzou zbraň upustil.
„Ja už mnogokrat problema moc, ale ja dala vodka und šampanskyje a problema fuč,“ pronesla dívka vážně a vytáhla láhev borovičky.
(Výsledek dlouholetého studia kentaurštiny.)
„Ty vzit flaška a jit a nechala mě… ty moc chodna, ty vzit a pit… comprende?
Nebohý tvor hmátnul po borovičce, ještě jednou si podivnou osobu nevraživě prohlédl a následně zmizel v houští.

Kolem půlnoci se slečna d’Anjois konečně dostala k bráně. Mezitím rozdala ještě tři piva, dvě láhve rumu, flašku Malagy a jeden kokosový likér několika zajímavým lesním zvířátkům, která se jí zdála buď roztomilá nebo nebezpečná.
Vrata byla zavřená. Poznala to hlavně podle toho, že nešla otevřít. Náhle spočinula pohledem na podivné černé hromadě ležící na zemi opodál.
„Chrrrrrrrrrrrrrrrrr!“
„Božínku,“ pomyslela si, „ono je to živé!“

„Do p***le,“ zachrčel tvor, „kterej vůl mě zas budí?!“
„Promiňte pane… vy tady bydlíte?“ zeptala se Gabrielle co možná nejpříjemněji. Rozhodla se jeho stále se valící proud nadávek ignorovat.
„Cože?“ zeptal se Snape a začal přemýšlet o tom, jestli je blbost nakažlivá.

Pak se ovšem otočil a pohlédl neznámé přímo do obličeje.

„Ach!“ pomyslela si Gabrielle.
„Ach!“ pomyslel si Severus.

„Tak tohle je ten nejúžasnější bezdomovec, jakého jsem v životě viděla,“ konstatovala dívka sama pro sebe a přihlouple se usmála.
„Je skoro tak krásná, jako zabedněná,“ uzavřel své zkoumání Snape.

„Jmenuji se Gabrielle Rosamelle Telle Bourbon Vanille d’Anjois.“
„Já jsem Severus Snape.“
Potřásli si rukama a společně vešli do hradu.